Po svatbě jsem si měnila osobní doklady a protože vím, že na fotkách na dokladech většina z nás vypadá jako by nám někdo držel pistoli v zádech, rozhodla jsem se, že si doma před zrcadlem nacvičím tzv. „úsměv č. 5“, abych to pak u fotografa zvládla bez zrcadla a vypadalo to dobře. Natrénovala jsem si dokonale, jak se budu tvářit a výsledná pasová fotografie mě velmi mile potěšila. Když jsem o půl hodiny později přišla na úřad, řekli mi, že si pasové fotografie fotí sami a ty moje nemohou použít. Ještě než jsem se probrala z šoku a stihla udělat svůj natrénovaný úsměv č. 5, paní úřednice na mě namířila fotoaparát a v nestřeženém okamžiku zmáčkla spoušť. Fotky na doklady byly na světě a já se dodnes divím, jak je možné, že na nich vypadám o 15 let starší než jsem a jak pronesl pobaveně můj manžel, když jsem se posmutnělá vrátila s novými doklady domů – mám na nich hlavu jako talíř.

Proč to zmiňuji? Uvědomila jsem si, jak moc nám záleží na tom, jak vypadáme, působíme a co si o nás druzí myslí. Snažíme se přizpůsobovat. Žít tak, jak se od nás očekává. Ovlivňuje nás naše nejbližší okolí, partneři, rodina, spolužáci, přátelé či kolegové v práci. Máme strach, že pokud se nebudeme chovat tak, jak je od nás očekáváno, budeme za to „potrestáni“. Pokud se budeme chovat „správně“ a uděláme, co od nás druzí očekávají, budeme odměněni. Zasloužíme si pak lásku, přízeň a uznání druhých. Když se obětujeme pro druhé a přitom od nich stále nepřichází láska a uznání, jak jsme si představovali, propadáme frustraci a zlobíme se na ně (ve skutečnosti se ale zlobíme sami na sebe).

Nezklamávají nás lidé, ale naše představy o nich, které jsme si vytvořili.

Když se nám od druhých nevrací „odměna“ za to, že jsme hodné holky a hodní kluci, potřebujeme se odměňovat sami. V praxi to pak vypadá tak, že se v dospělosti cpeme čokoládou, přejídáme se, doplňujeme si pocit nízké sebehodnoty honem za penězi, mocí či množstvím sexuálních partnerů. Těmito a dalšími podobnými způsoby se snažíme překrýt vnitřní pocit prázdnoty (nenaplnění).

Každý den udělejte alespoň jednu věc pro sebe. Něco, co máte rádi, co vám dělá radost. Pusťte si vaši oblíbenou skladbu a vypijte si u ní v klidu šálek dobré kávy. Nebo si chvíli čtěte, jděte na procházku. Výmluvy, že na to nemáte čas, hned zapuďte. Vše je jen otázkou priorit a ty si stanovujete vy sami. Nejde o to, zmizet z domu na tři hodiny každý den. I pouhých 10 minut udělá své. Jde jen o návyk, kdy se sebou konečně začnete počítat ve svém životě. Ruku na srdce, když jste doma sami, chováte se stejně, jako když je doma rodina? Přiznejte, že také znáte ty pocity typu: „Jé, teď si prostě na chvíli sednu a nebudu nic dělat, i když to tu vypadá, jako když bouchla bomba…“ A je to fajn, že? :-)

Naše touha po tom, aby nás druzí měli rádi, je o to větší, čím menší je naše sebeláska.