Co v sobě skutečně skývá pojem „odpuštění“? Někdo si myslí, že odpustit někomu, je známka slabosti. “To Ti nikdy neodpustím,” říká a v hlavě se přitom mihne myšlenka “Jen počkej, zajíci!”.

Znám mnoho lidí, kteří se drží svých křivd celý život. Když jim někdo ublížil, pamatují si to, druhého v hlavě stále obviňují, rochní se ve vzpomínkách na zklamání či bolestné okamžiky, dokonce si schovávají “důkazní materiál” a žijí v nenávisti. “To je moje křivda, neberte mi ji! Budu se s ní mazlit a hezky se o ni starat, aby byla pořád se mnou!”

Uvědomme si, že jediný, koho tím psychicky i fyzicky “trávíme za živa”, jsme my sami. Je to stejné, jako bychom drželi v ruce dýku, bodali si ji sami do hrudi a křičeli: “Podívejte se, jaký jsem chudák! Já se bodám, bodám se!”. Nepřijímáme zodpovědnost za svůj život.

Odpuštění v sobě skrývá obrovský pocit úlevy a možnost ozdravení duše, těla i situace. A také odráží to, jak jsme uvnitř silní. Žít ve zlobě není smyslem života. Smyslem života je poučit se ze zkušeností a jít dál. Je zajímavé, že náš pocit křivdy se nikdy na situaci nedívá konstruktivně: “Jaký je můj vlastní podíl na tom, co se stalo?”

Skutečný význam tohoto slova se pojí s jeho kořenem, a to je slovo “PUSTIT”. Něčeho se pustit, nechat to jít, utnout vazbu. Také z toho důvodu, je největším nesmyslem pořekadlo: “Odpusť, ale nezapomínej.”

Jsou to naše myšlenky, které posuzují a odsuzují. Pokud budu mít křivdu stále v sobě, jak jsem mohl odpustit?

Takže prožijme, poučme se, odPUSŤME a vstupme spolu do další hodiny tohoto dne lehčí, spokojenější a zodpovědní za to, jak nám je.