Občas si někdo v mém okolí posteskne, jak je super, že jsem stále v pohodě, ale pokud se s tím člověk nenarodí jako já, nedá se to změnit. Možná je na čase představit vám kus mého já.

Nikdy jsem nebyla člověk, který by se dokázal přetvařovat. Vzhledem k tomu, že jsem z 50 % introvert, milující samotu a klid, nevyhledávala jsem nikdy party a skupinové zábavy. Místo toho jsem raději žila uzavřená ve svém světě. Spolužáci a lidé kolem mě si často moje chování vykládali, jako že jsem namyšlená. Jsem od přírody obrovský trémista. Nervozita u mě dosahovala takových rozměrů, že před každou zkouškou ve škole nebo veřejným vystoupením jsem nevěděla, zda se pozvracím nebo udusím. Když nad tím tak přemýšlím, nevím, co je lepší. :-)

Jako vodnářka a duší melancholik, inklinující k utápění se ve svých myšlenkách, jsem měla tendence se neustále vracet do minulosti. Při práci mám sklony k perfekcionismu. Povinnosti pro mě stály vždy na prvním místě před zábavou, a to tak silně, že na tu zábavu mi v podstatě čas nezbýval. A tak jsem promarnila podsatnou část svého života hraním si na dospěláka, místo toho, abych si užila to, být dítětem a dospívající dívkou. Je mi přirozená obrovská  míra ohleduplnosti k druhým,  někdy až na svůj úkor.

 S kombinací všech těchto vlastností a tendencí se neprožívá život zrovna snadno. Dnes věřím, že i tyhle věci v minulosti zapříčinily spoustu mých zdravotních problémů. Přesto všechno, nebo možná právě proto, jsem se rozhodla, že se většina mého života bude odehrávat vystupováním před lidmi a každý svůj strach vyzvu na souboj. Řekla jsem si, že seberu zodpovědnost za svůj život a všechno, co mě omezuje nebo mi nedělá dobře, prostě změním.
 Na škole jsem zažila šikanu. Na ZŠ fyzickou a psychickou (několik dětí bavilo po mně pravidelně házet kamení při cestě ze školy nebo mi v šatnách vyhrožovat), na SŠ “jen” psychickou (kdo by to byl řekl, že už téměř dospělé lidi bude bavit, mi na lavici nechávat lihovkou psané vulgární nadávky a vzkazy). Pro děti kolem jsem totiž byla holka, co prožívá dětství snů, je známá, jezdí si po vystoupeních, sem tam se ukáže v mediích a užívá si. Záviděly mi. Nikdo z nich si totiž neuměl představit realitu a to, kolik dřiny a odříkání si žádá, když něco děláte naplno a že to často zábava a “užívání si” vůbec není. Dají mi teď za pravdu všichni, kdo to zažili, ať už jde o hudbu, sport nebo jiné aktivity na profesionální úrovni.
Můj první vážný partnerský vztah skončil fyzickým násilím… Zkrátka, věřte mi, že jsem ten nejlepší příklad toho, že POHODA se dá naučit. Pohoda je něco jako způsob života, který jsem si vybrala. Začala jsem ho žít, učím se ho každý den a v každý okamžik. A vždy, když do života přijde něco, co na první pohled není v pohodě, tak si uvědomuji, že mám na výběr, jak to budu brát.
 I když není pohodové naladění vaší přirozeností a není to to, s čím jste se narodili, nevadí. Nejde o to, cítit se stále šťastný. Je přirozené, že do života vstupují situace, které jsou těžké. Pak není smyslem se přetvařovat. Není to o tom, že když prožijeme těžkou životní ránu, musíme se na ostatní smát a dělat, že se nic neděje. Naopak. Vše je o tom, umět si emoce prožít tady a teď, ale nesetrvávat v nich. Opustit, odpustit a jít dál.
Pokud jsem pohodářkou dokázala být já, dokážete to i vy. Postupnými krůčky, uvědomováním si sebe sama, poznáváním sebe sama a toho, kým jste, když jste sami sebou.
Zároveň  také nasloucháním a učením se pochopit druhé. Zbavením se kritiky, posuzování a odsuzování těch, co se nechovají podle našich představ. Každý člověk je jiný. Není nikdo lepší nebo horší. Nikdy nevíme, co jakého člověka dohnalo k určitým činům nebo chování. Pokud tedy máme tendenci někoho soudit, zkusme se místo toho podívat na svůj život a svoje vztahy. Žijeme v úctě, pokoře a s dostatečnou dávkou vděčnosti za to, co máme? Nebo si stěžujeme na všechny a všechno?
Pohodový život je volba, jestli se chci trápit nebo život naplno žít.
Já jsem si vybrala to druhé.
Staňte se pohodáři jako já a šiřte pohodu všude kolem sebe.