Představte si spirálu – dole jeden jediný bod, který se postupně roztahuje do šířky směrem nahoru. Náš vývoj je přesně takový. Stoupáme po jednotlivých patrech, ale abychom se vždy mohli vyhoupnout o úroveň výše, přijde náhlý sešup, který nás pak vymrští, vypořádáme-li se se zatěžkávací zkouškou. 

A tak se vždycky jednou za čas v životě ocitáme v bodě, kde máme silné nutkání bilancovat, nejsme ve své kůži a cítíme se zvláštně. Může to být pocit prázdnoty, zmaru, neschopnosti se hnout a mnoho dalších. Jejich společný jmenovatel je jeden – přinášejí nám nepohodlí. To nepohodlí je tak silné, že se tím musíme zabývat, i když jsme některé věci dlouho oddalovali a nebylo nám příjemné se jim věnovat.

Tahle období přicházejí do životů nám všem a vůbec nezáleží na tom, co už máme, čeho jsme dosáhli nebo co nám schází. Můžeme si myslet, že jsou lidé, kteří mají všechno, ale tak to není. Když se vrátím v myšlenkách do vašich životních příběhů, které mi vyprávíte, někdy se dostáváme k tomu, že máme o druhých mínění “Však zrovna tihle žijí dokonalý život.”. Přiznejme si ale, do jaké míry veřejně sami hovoříme o niterných starostech a trápeních, které prožíváme. To, co nosíme v hloubi naší duše, je pro druhé naprosto neviditelné. Vůbec nejde o přetvářku. Je to stejné, jako když máte něco vzácného a křehkého – také to hned každému neukazujete, ale ukryjete si to pro sebe. Jen velmi málo lidí také dokáže pochopit hloubku toho, co zrovna prožíváme. Záleží na tom, zda druhého potkalo něco podobného, co nás spojuje.

Prožíváš teď takové období nepohodlí?

Cítíš silné emoce, které tě někam táhnou, ale přitom si nevíš úplně rady, co se to děje a co dělat? Cítíš strach ze změny a přitom víš, že setrvávat ve stejné pozici už dál nejde? Pak stojíš těsně před skokem na další úroveň spirály. 

V téhle chvíli je důležité konat v souladu se sebou. Být k sobě naprosto upřímní a rozhodovat se na základě toho, co cítíme jako správné. Abychom se tak mohli zachovat, musíme se ztišit, protože okolnosti, které na nás doléhají jsou příliš hlasité. Nejlepší je na pár dní (alespoň dvě noci) odjet někam pryč, být blízko přírodě, osamotě, vypnout mobil, neřešit čas… úplně se ztišit a nechat vše plynout. 

Budeš překvapen, kolik ti toho přijde na mysl. Prožiješ smutek, vztek, možná i smích. Budeš se možná podivovat, kolik slz vypláčeš a kde se berou, kolik obrazů se ti promítně před očima a s čím vším se v sobě vypořádáš. Poté, v závěru téhle emotivní cesty, přijde i silný a jasný hlas, který ti odpoví na otázku – co je nyní to nejdůležitější, co musíš změnit a jak.

Někdy jsme tak vystrašení a paralyzovaní obavami, že se křečovitě držíme toho, co je. Vtip je v tom, že se musíme uvolnit a pustit, abychom se dostali z křeče.

Ztiš se, naslouchej a pak konej v souladu se sebou.  

Teprve až se pustíš, můžeš roztáhnout křídla a letět.

Život je příliš výjimečná věc na to, aby nás nechal jen tak nečinně spát. Bohudík za to.