V jedné internetové diskuzi jsem narazila na příspěvek týkající se partnerského vztahu. Žena se ptala na názor ostatních ohledně svého partnera. Žili spolu už dlouhé roky. Nevážil si jí, ani toho, co pro vztah dělá. Vše bral jako samozřejmost. Když přišel z práce, zlobil se, pokud při péči o malé děti nestihla uvařit a pořádně vše uklidit. S ničím ji nepomohl, nedovoloval jí setkávat se přítelkyněmi, byl na ni sprostý. Ptala se ostatních, co si o tom myslí, že její názor je ten, že v každém vztahu je něco a nedá se žít lépe. Raději tedy zůstane tam, kde je, alespoň ví, co od svého muže může čekat…

Zhrozila jsem se některými názory, které byly pod tímto příspěvkem. V některých odpovědích stálo: “Zůstaň, kde jsi, každý chlap je takový.” Jiné ženy zase psaly: “Buď ráda, že tě nebije.”

Je to tak smutné. Mnoho žen je přesvědčeno o tom, že muži jsou takoví a neexistuje harmonický vztah. Myslím, že to nejhorší, co může být, je spokojit se s tím, že vlastně nežiju, ale jen přežívám. To, co ta žena popisovala, není a nemělo by být bráno jako normální. Nemusí to tak být a ne, nejsou všichni muži takoví. Můžeme mít vedle sebe skvělého muže, pozorného a milého. Muže, který si své ženy bude vážit a ona jeho.

Toto samozřejmě platí i pro nenaplněné vztahy, kde tím, kdo trpí, je muž. To, jak žijeme, vychází z nás. Měli bychom se s druhými naučit o všem promluvit, nikoli mlčet, nikoli vyčítat jeden druhému. Naučit se sdílet své pocity, a co v nás vyvolává chování druhého. Vztah se nerozvíjí sám, chce to spolupráci obou partnerů. Ale také jde o to, jak moc si vážíme sami sebe a co druhým dovolíme. Pro mě je tohle bez kompromisů. Život mám jen jeden a stojí za to, prožít ho v harmonii.

V minulosti jsem měla partnera, který si mě nevážil a po roce a půl vztahu mě fyzicky napadl, takže vím, o čem mluvím. S dnešními zkušenostmi bych rozeznala varovné signály a opustila ho včas. Rozeznala bych, že nejde o lásku, ale o touhu vlastnit, obrovskou žárlivost a citové vydírání. Tenkrát jsem to ale nechala svou naivitou (on se přece změní) zajít až do té nešťastné fáze. Po prvním napadení jsem se ale sbalila a okamžitě odešla, přestože ráno vystřízlivělý klečel na zemi přede mnou a prosil o odpuštění. Překročil však hranici, ze které pro mě není návratu.

Važme si sebe, ale i druhých. Nic v životě není samozřejmé. Ani přítomnost lidí, které máme rádi.  Někdy si natolik zvykneme na druhého, že si nevážíme času, který nám věnuje, ani toho, co vkládá do vztahu s námi. Řekněte těm, které máte rádi, že si jich vážíte. Obejměte je místo toho, abyste na ně mířili zlá slova, kvůli tomu, že vás zrovna v ten den někdo jiný naštval. Probuďte se a uvědomte si, co všechno pro vás milovaný člověk dělá. Važte si druhých a toho, že jsou s vámi. Protože nemusejí…